Dotazníkové šetření

Milí čtenáři,

pokud nemáte rádi řeč čísel, pokusím se tuto tabulku převést do vět a přidám k nim pár myšlenek, které mě napadaly při jejich interpretaci. Od roku 1996 učím výchovu ke zdraví (tehdy rodinnou výchovu) a při těchto hodinách otevírám mnohokrát téma kouření. Nejčastěji v sedmém ročníku se ptám, kdo ještě nikdy nezkoušel kouřit. V počátcích zvedalo nesměle ruku pár dětí. V současné době je to obráceně. Většina sedmáků kouřit nikdy nezkusila. Z toho vyplývá, že se posunul věk první cigarety a to je dobré. Další dobrou zprávou, která vyplývá z výzkumu, je, že se zvýšil počet rodičů nekuřáků. O to více mě zaráží, že velké množství dětí, které zkoušely kouřit, je právě z těchto rodin. Většina z nich sice zkusí a přestane, ale i tak jich dost v kouření pokračuje.

Proti výzkumu z roku 2011 se zdvojnásobil počet aktivních kuřáků na druhém stupni. Tehdy jich bylo 13, letos 26. Vzhledem k tomu, že děti kouří ve svém volném čase a mimo školu, je v kompetenci rodičů, jak s touto informací naloží. Jsou to především žáci 8. a 9. ročníku a chlapci mírně převažují nad dívkami. V těchto ročnících také část žáků odpověděla kladně na otázku, zda kouřil marihuanu, či se to chystá zkusit.

Všichni dotázaní žáci znají důsledky kouření a převážná většina si myslí, že informací mají dost. Je tedy jasné, že problém není na úrovni mentální, ale hodnotové. Tyto informace jsou v kuřákově hodnotovém žebříčku na spodní příčce, a proto je zbytečné jimi argumentovat. (“No jo, já vím.”) Navíc polovina kuřáků nemá potřebu s kouřením přestat.  Nejčastější odpovědi na otázku, proč kouří, jsou: “Chutná mi to.”, “Kouří celá parta.”

Víc než polovina respondentů na otázku, zda jsou v budoucnosti rozhodnuti nekouřit, odpovídá kladně. Přesto některé z nich za pár let potkám s cigaretou v ruce, a přestože to nejsou mé děti, je mi z toho smutno. Další zamyšlení nechám na každém z Vás.